Cruel Life

22. května 2007 v 22:00 | Scarthia Buthergia |  Jednorázovky
Cruel life
Všude je ticho, tma. Nic se nehýbe. Zdi tvoří neprostupnou bariéru. Okna jsou zatemnělá. Dveře zamčené. Na podlaze je vidět kaluž čerstvé krve. Vedle leží dívka, zmlácená do bezvědomí. Krev pomalu stéká zpod vlnitých vlasů a pomalu zasychá na obočí a nose. Nikdo ji nehledá, nikdo ji nepostrádá. Nikomu na ní nezáleží. Dokonce i On jí to musel dneska alespoň stokrát připomenout, že je bezcenná děvka.

Pomalu se probudila, hlavu plnou bolesti. Začala plakat, velice tiše, aby ji neslyšel. Určitě je vedle a chová se, jako by se nic nestalo. Za chvíli přijde, omluví se a oni se usmíří. Ona se pokusí na to zapomenout, ale místo toho bude mít další noční můru do zásoby. Zítra večer se probudí, celá hrůzou ztuhlá, a bude zase vzpomínat. Nechápe, proč jí to dělá. On, ten, kterého miluje z celého svého srdce. Kvůli komu obětovala veškerou svou sílu, aby mu vyhověla a aby ji měl taky rád. A za odměnu za svou obětavost dostává rány do obličeje a za svou lásku jí rozervává tělo.
Bolest se stupňovala. Hlava jí pulsovala a záda hořela nesnesitelným plamenem. Chtěla se otočit, aby ji zem ochladila záda. Když se však zraněná kůže dotkla dlaždiček s modrým potiskem (jak poetické), sykla bolestí a už se radši ani nehýbala. Očima hledala světlo, cestu ke svobodě. Víčka jí však padají zpátky dolů a ona znovu upadá do nelítostné agonie halucinací. Tělo se třese, jak zima působí na zkřehlou dívku. Před ústy se tvoří malý vodní opar, který se brzy rozplyne ve vzduchu. Hruď se pomalu zvedá a klesá v rytmu sýpavého dechu. Vlasy pomalu splývají dolů na krk a vpíjejí se do kaluže.
Dívka je prudce probuzena dávkou ledové vody, která dopadla na její boky. Zprudka se nadechne a pohlédne vzhůru. Oči nic nevidí, musí si zvyknout na to světlo, které svítí odněkud z vedlejšího pokoje. Pozvolna rozeznává siluetu muže. Zvedá hlavu a dívá se mu zpříma do očí. Vrazí ji facku. "Jen pěkně lež a nehejbej se, musim ti to vobvázat, aby to nikdo neviděl. A běda ti, jak vo tom někomu jen cekneš. Tak si připravuješ na cestu do pekel. Rozumiš, ty couro?" Neodpovídala, jen si znovu lehla a nechala se ovázat. Byl nešikovný a záměrně používal tolik tlaku svých dlaní, aby zvýšil utrpení. Dívka stiskla rty a byla zticha. Věděla, že kdyby promluvila, zadala by mu důvod pro použití hole. Pokoušela se jen sebou necukat a bolest ignorovat. Za těch pár měsíců to dovedla skoro k dokonalosti. Tělesná bolest ji už téměř nevadila,cítila ji, to ano, ale už ne tak intenzivně, zato utrpení srdce a duše vyléčit sama nedokázala.
Zanedlouho byla na cestě domů. Bylo sotva deset večer, ale ulice už byly prázdné až na pár podivínů. Cestou párkrát zakopla a jednou bolestivě spadla na schody. Zastavila před domem. Vytáhla klíče a odemkla. Hned se na ni vyřítila matka s otce. 'Kde jsi byla',Co jsi dělala?'… obvyklé otázky bez čekání na odpovědi. Přišli k slovu ruce a ona si dlaněmi musela bránila obličej. Doufala, že si nikdo nevšimne té rány na spánku. Stáhla se do pokojíku, ale ani tam nemohla mít kousek soukromí. Ségra na ní zírala jako na něco slizkého, odporného. Odešla tedy dolů, do podzemního 'hnízdečka', jak říkala malé komůrce, kam si chodila povídat se svými psy a plakat nad tím, že nedokázala říct: NE, už dost!
Sedla si na malý polštář v rohu a opřela čelo o zeď. Zavřela oči a ponořila se do bezesné noci.
V noci ji opět probudil ten děsivý sen. Věděla, že už to dlouho nevydrží, potřebovala si ulevit od bolesti. Vzala si spoustu prášků na spaní a proti bolesti a pokusila se už neprobudit.
Chtěla už spát, chtěla snít o životě bez trápení a zlomeného srdce. Chtěla být svobodná. Chtěla být sama, nebo s někým, komu na ní bude záležet a kdo zalepí ty díry v jejím srdci.
*
*
*
Ráno jí našli polomrtvou, předávkovanou prášky. Odvezli jí do nemocnice a zachránili jí život. Nikdy jim to nezapomene. S Ním se rozešla s pomocí psychologa, ale zapomenout nedokáže. Bojí se na někoho se vázat a dávat najevo své city, zvláště lásku. Radši to v sobě dusí. Po dvou letech se však objevil kluk, který ji pomohl překonat ten strach a zbavit se hrůz minulosti. Musela odjet, daleko od něj. Zpátky domů. Slíbila my však, že mu zůstane věrná do té doby, než on k ní přijede. Doma se však hlásily zbytky hrůz, co prožila. Byla zase sama. Pak přišla nová škola a noví lidé. Zase potkala někoho, o kom si myslela, že ji může mít rád. Zapomněla na slib, co dala prvnímu. Bylo jí dobře, ale po prvním polibku si vzpomněla. Utekla domů, kde plakala, nevěděla, co teď. Nechce zranit ani jednoho, ale prvnímu slíbila, že počká. A teď tohle. Neví si rady a bojí se chvíle, až bude muset říct pravdu. Dokáže jí odpustit?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama