Stařec a dívka

25. května 2007 v 21:36 | Scarthia Buthergia |  Jednorázovky
Stařec a dívka
Pršelo a pršelo už celý den. Vítr se proháněl opuštěnými ulicemi a roznášel odpadky po celém městě. Semafory se houpaly pod nápory těžkých kapek a obloha tmavla čím dál víc. Byla už téměř tma, když zpoza rohu vykoukla zvířecí hlava. Byla to malá krysa, hnědá a ještě bez černých zlých oček. Zavětřila a opatrně se rozběhla k odpadkovému koši, který stál kousek vedle oprýskané lavičky. Strčila svůj čumáček mezi odpadky a za chvíli se drápala nahoru k těm 'pochoutkám'. Ale jakmile byla krysa nahoře, zvedl se vítr a koš s rachotem spadl a všechno se z něj vysypalo. Krysa na nic nečekala a rozběhla se ke kanálu, do kterého nehlučně zalezla a už se neodvažovala znovu vylést.

Celou tu scénu s košem a krysou pozoroval z povzdálí starší muž. Když viděl, že se krysa už nevrátí, pomalým krokem přešel ztichlou silnici a chtěl koš zvednout a uklidit. Pmalu se sklonil a zvedl koš. V tom mu padl do oka malý kus papírku, který byl v půli přetržený. Rozechvělýma rukama ho zvedl a obracel ho v dlaních. Nakonec ho rozbalil a začal číst.
'Proč člověk prostě nemůže zapomenout na zlý věci, co se mu stali, na lidi, kteří mu házeli klacky pod nohy a nechali ho plakat o samotě v koutku? Jak bych si přála, abych mohla vrátit čas a mít možnost znovu si vybrat lidi, kterým se budu svěřovat. Proč jsem byla tak dětsky naivní a myslela jsem si, že čas všechno změní? Nezměnil vůbec, jen prohloubil bolest. Už nechci dál žít. Možná je to zbabělé, brát si život v době rozkvětu těla, ale já už nemám sílu jak dál. Všechny vás prosím o odpuštění, a myslete na mě v dobrém. S posledním pozdravem, Janita'
Další část dopisu tam nebyla. Stařec měl slzy v očích a ruce se mu rozklepaly ještě víc, než předtím. Nechtěl, aby tato dívka zemřela věděl, jaké to je, když někomu umře někdo velice blízký a věděl, jaké to je, když se to nepovede a člověk s tím musí žít až do konce života. Rozhodl se, že nedopustí, aby zemřela. Pomůže jí s novým životem, i kdyby to bylo to poslední, co ve svém životě udělá. Rozhodným krokem vykročil směrem ke starému železničnímu mostu, oblíbeném to místě sebevrahů.
Janita stála na kraji mostu a upřeně sledovala zapadající slunce. Vítr čechral její rusé vlasy a pohrával si s dlouhými bělavými šaty, které zdůrazňovaly její ladné křivky. Nebylo na ní vůbec poznat, že prožívá nějaké trápení. Měla ho skryté kdesi uvnitř, zamknuté, přesto však drásající její nitro. Vypadala vyrovnaně, stála rovně a naposledy zavírala oči, aby si vychutnala ten nádherný pocit posledního nadechnutí. Roztáhla ruce a zvedla hlavu vzhůru ke hvězdám. Pomalu nechala své tělo přepadávat dopředu, mysl už dávno mimo tělo. Vychutnávala si ten pocit téměř beztížný. Pomalu propadávala dolů, skrz masu bolesti…
Když v tom ji někdo chytil kolem boků a strhl z mostu dolů na zem, na koleje. Dopadla do měkkého a zůstala tam chvíli ležet. Ovšem za chvíli se probrala, krásný sen se rozplynul jako pavučinka a ona se smutně podívala na 'zachránce'. Pohlédla staříkovi do očí a místo jedovaté poznámky a pokusu o útěk se jen dívala na starého muže, který plakal a smál se zároveň. Byl šťastný, že to stihl, nepřišel pozdě. Obejmul dívku, jemně ji políbil do vlasů a mlčel. Jen se na sebe dívali a mlčeli. V této chvíli mlčení si ale oba předali víc lásky, než dostali za celý svůj život. Jak tam hleděli na sebe, nevšimli si, že za nimi píská vlak…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chachar Chachar | E-mail | Web | 23. července 2012 v 17:12 | Reagovat

No jasnačka souhlas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama