Alone with Death

21. července 2007 v 14:45 |  Jednorázovky
Temnota
Výkřik...Výstřel...Pád...Bolest... A pak jen všudypřítomné ticho, tma a nicota. Putoval vesmírem svého rozervaného nitra, zmámen a unaven bolestnou agonií. Bez ponětí času, od počátku věků, až po hrůzný konec. Den trval miliony let. Cestoval skrz dimenze své duše. Měnil svůj tvar i věk, než jej tělo povolalo zpět a astrální hmota s ním opět splynula v jedno.


Probudil se. Těžce oddechuje a cítí ostrou, pronikavou bolest na hrudi. Nemá odvahu se tam podívat. Pomalu zvedá svou hlavu. Zadívá se nad sebe. Na nebi se šklebí temná modř, obklopená krvavou červení. Skelným pohledem hledí přes horizont, třepetající se v teple umírajícího slunce. Ale nic jiného se nehýbe. Jen masy teplého vzduchu stoupající vzhůru. Ticho ho tlačí do uší. Zavře oči a jen pravidelně dýchá. Prsa se mu zdvihá v rytmu dechu. Nahoru. Dolů. Nahoru. Dolů.
Zatímco spal, tak se na nebi probudil Měsíc. Rozhodil své stříbřité sítě po mrtvé planině. Vypadal velkolepě a přitom on byl tím padlým králem, který bude sesazen z trůnu. Až se probudí Slunce, nebude už žádný král ani Matka Země, jen ohnivé Slunce bude požírat temnotu vesmíru, aby se i ono potom scvrklo v maličkou, nepotřebnou hvězdičku.
Zůstává ležet, ani se nehýbe. Jen pozoruje tančící stříbrné světlo. Náhle se nebe roztřišťuje pod záplavou barev. Vypadá to jako rozlitá duha v pracovně. Padající hvězdy se ničí v ochranné atmosféře. Užasle pozoruje to divadlo. Neví, že je taky účastníkem. Že není divákem. Je to divadlo Smrti. Vždyť ty hvězdy umírají. Proč? To neví. Umírají tak jako on. Taky umírá. Ale sám. Tady. V pustině. Na kraji světa, který ani nezná. Ony umíraly spolu. On trpí samotou.
Ohňostroj ustává. Cítí chlad, který se šíří narůstající temnotou. Prostupuje celým jeho tělem. Na nebi zůstavá jen opar, neurčitá barva. Modrá zmizela. Zůstává jen kouř. Začíná se bát. Ne o sebe, ale o to, co se stalo se světlem. Kam se poděly hvězdy? Oh, ty hlupáčku. Jsou přece mrtvé. Sám si je viděl padat!
Nebe se vrací. Je poskvrněno slzami noci, vlajkonoši temnoty. On však stále leží a hledí nahoru. Hledí. Hledá záchranu. Nikdo však nepřichází. Tak tam zůstává. Sám. s temnotou a padlými. Chladem a zničenou oblohou. Chce s někým mluvit. Není s kým. Panika. Strach. Úzkost. A Smrt. Ta jediná trpělivě čeká na posledního svého druhu. Na poslední jeho slovo. Čekala již miliony let. Pár hodin neuškodí.
Tak povídej, mládenče. Víš, že jsi poslední? To je ale zvláštní náhoda. To ty jsi měl zahynout s předvojem. A tys to všechno přežil. Dokonce i teď to vypadá, že bys chtěl žít dál. Ale to nejde, víš? Zapomínali jste na Slunce, nepřinášeli jste oběti. A takhle to dopadlo. Dokonce i Matka Země se na vás zlobí. Vy hříšné plemeno. Kolikrát jsem nestíhala doprovázet mrtvé na poslední plavbě. Kolik duší tu stále bloudí. A ty se stáe ptáš, proč? Odpověď neznám. Nezajímá mě. Jsem jen pomocník. Vlajkonoš Zkázy. Ah, poslední tvé nadechnutí? Tak, teď povídej ty. Já čekám. Nemáš co říct? No nevadí. Já už všechno znám. Ale počkej, neodcházej ještě! Tak vydrž! Ach, ani slovo jsi na mě nepromluvil. Ty mrtvolo...
Když se znovu ráno rodilo slunce, nezbyl na zemi ani otisk po posledním svého druhu. Země byla mrtvá, stejně jako na počátku svého vzniku. Neboť poslední odešel. Slunce pomalu haslo a s posledním paprskem zemřel i Měsíc. Neboť poslední odešel. Už tu nikdo nezbyl.
Člověk, poslední svého druhu, zahynul. Sám. Tak, jak přišel. Odešel nepozorován. Nikým nerušen. A s ním zhasl celý vesmír.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dark-misty Dark-misty | 15. srpna 2007 v 17:10 | Reagovat

Dobrá povídka, občas se trochu ztácím, ale jinak the best!!! Kdy bude další?

2 Venca Venca | E-mail | Web | 1. března 2012 v 11:54 | Reagovat

Jen tak dal, at je co číst...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama