A listí šustí dál...

4. listopadu 2007 v 0:11 |  Jednorázovky
Takže, dokoukala jsem Alexandra a přepadla mě tak děsivě ponurá atmosféra, znásobená Leitovou povídkou Spi sladcce, že jsem neodolala a musela napsat tohle. Prosím, upozornění, je to Depresivní... Takže, pokud máte dobrý den a nechcete si ho hned zničit, tak to radši ani nečtěte... Jinak k napsání mě taktéž velice inspirovala písnička Don't You Let Go Of Me od Ilse DeLange. Je to vážně nádherná písnička. Jo, a možná i trochu Gloomy Sunday od Sarach McLachlan. Takže, nečtěte to, pokud je vám fajn.....Varovala jsem vás.

A listí šustilo dál...
Dívka zahalená do tmavé látky, kráčela temnou ulicí. Hlavu měla skloněnou a jen tiše našlapovala na zvlhlou zem a okolo okrajů jejích šatů šustilo ztěžklé listí. Šla, a neotáčela se zpět. Šla zlehka a přitom každý krok ji stál ohromné úsilí. Kráčela mezi temnými okny, za nimiž se lidé bavili, smáli se, milovali se, zpívali nebo si jen vzpomínali na krásné chvíle. Před chvílí se jistě vrátili z kostelů a nyní chtějí setřást ty dusivou atmosféru ztrouchnivělého kostelíku a nedalekého hřbitova, který stál na vrcholku nedalekého kopce.
Proto oni byli vevnitř a smáli se, i když jen na oko, a ona byla venku, v chladnu a ve tmě. V prázdnotě, která zela na každém kroku. Občas pootočila hlavou a podívala se na smuteční vrby, co rostly podél divokého potoka, který se dravě řítil z hor. Tady tímto údolím, kde bylo slunce vzácností, se pouze prohnal, aby nemusel naslouchat nářku vrb a topolů, kteří se v náporu čerstvého větru z hor ohýbali, až to dunělo a stromy se nakláněly až k rozčeřené hladině a smáčely své koruny, zlatavé a karmínové listí, v rychlých vodách.
Dívka stěží kráčela dál, nahoru do kopců, na jeden malý vršek za vesnicí. Kabát si držela těsně u těla a černou kápi si sesunula ještě více do bledého obličeje. Když na chvíli zvedla hlavu, vítr se opřel do jejích havraních vlasů a černých řas a odvál slzy z jejích tváří. Jak ucítila to větrné pohlazení, sklonila opět hlavu a kráčela zase dál, a listí šustilo okolo jejích boků. Její hedvábné šaty se saténovými krajkami, pošité bílou stuhou, byly zmáčené neustálým deštěm a rozcárané neustávajícím větrem.
Došla ke kované chladné bráně a shodila z hlavy svou těžkou kápi a odhalila se v celé své děsivé kráse. Její nádherné oříškové oči plné smutku se ohlédly a hleděly zpět na to prokleté město, které ji vzalo její klid. Její rudá ústa tiše šeptala ta ponurá slova nenaplněné touhy. Její smysly naposledy vnímaly to městečko dole, napolo skryté mezi mlhou, jeho barvu, hluk i tichou nenávist k té temné dívce nahoře na vrcholu pod starým, dřevěným kostelíkem. Se strašlivým skřípěním pomalounku otevírala tu bránu do podsvětí, tah za tahem tlačila do toho studeného kovu, zatímco nad jejími nádhernými kadeřemi se rozpoutalo hotové nebeské peklo.
Vítr se změnil ve vichřici, která se hnala z kopců dolů a brala vše, co ji stálo v cestě. Déšť zesílil a listí šustilo dál, nasáklé tou vlhkostí, která vládla nahoře na pahorku. Dívka odhodlaně procházela mezi těmi náhrobky, napůl skrytými pod záplavou barevných listů a obrostlé břečťanem. Prohlížela si je a hledala ten, který se měl stát jejím posledním útočištěm. Pohybovala se tanečním krokem, s očima plnýma smutky hleděla na pohřební sochy, jediné připomínky dřívějšího světa.
Zastavila se před malým, temně modrým náhrobkem a s dětskou něžností hleděla na tvář vytesanou do kamene. Poklekla a schovala své tváře do dlaní. Dala se do pláče a zatímco plakala, okolo ní se zvedalo spadané listí a zvedalo se do vzduchu, kde za zvuku dopadajících kapek tančilo svou poslední píseň. Potok ve vesnici se už dávno vylil ze svých břehů a zaplavoval vesnici v údolí. Ti, co bydleli nejblíže, už dávno byli unášeni proudem dál spolu s jejich domu, postelemi, choutkami i smíchem.Ostatní se v poslední snaze záchrany rozbíhali do kopců a šplhali na stromy, ale nic jim to nebylo platné. Vítr jim znemožňoval cestu a shazoval je zpět do zpěněných vod, kde končili svou pozemskou pouť spolu z dobytkem, který byl odnášen z pastvin.
Dívka stále plakala na vršku a nevěděla nic o lidech z městečka. Procházela vzpomínkami na toho muže s hnědýma očima a dlouhými vlasy pod lopatky, na jeho úsměv po krásném probuzení, na jeho smích, který se nesl krajinou, když spolu šli lesy za ranní rosy, na jeho jemný dotek, když ji ukládal ke spánku. Vzpomínala na jeho slzy, když ji musel opustit, na jeho smutný pohled, když kráčel na ten pahorek za městečkem, na jeho poslední polibek, který ji dal, než skočil z útesu do divoké vody a už se nevynořil. Našla ho a pohřbila u hřbitovní zdi, kam chodila každý den klást čerstvé květiny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hekaté Hekaté | E-mail | Web | 4. listopadu 2007 v 0:12 | Reagovat

Mas to tu pekne :)

2 Scarthia Buthergia Scarthia Buthergia | 4. listopadu 2007 v 0:24 | Reagovat

Děkuji, zatím stále žiju:-)

3 Leito Leito | 4. listopadu 2007 v 9:51 | Reagovat

pěkný ..moc pěkný .... btw ty písničky taky miluju :)

4 Ice Ice | E-mail | Web | 5. listopadu 2007 v 17:29 | Reagovat

Krásné! *výdech* Víc slov mě nenapadá.

5 Scarthia Buthergia Scarthia Buthergia | 5. listopadu 2007 v 19:22 | Reagovat

I to stačí Leito, i to stačí:-)

Děkuju

6 Iliano Iliano | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 14:35 | Reagovat

Jo jo , moje řeč

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama