Přemilé setkání

4. listopadu 2007 v 17:07 |  My Thoughts
Včera byl nádherný den. Hned po ránu mě naši vytáhl iz postele ještě před devátou a poprosili mě, jestli bych šla s pejskama. Samozřejmě že jsem kývla a začala se převlíkat. Jaké bylo překvapení, když drahá máti oznámila, že s psama půjde Anda (mladší sestra) a já s Barčou (další sestra) pojedem na koně. Jenže to by nesměla být naše skvělá rodinka, abychom hned něco nezapomněli. Mamka totiž zjistila, že už dávno jedem na rezervu a doma nechala peněženku. Tak jsme to otočili a jeli zase zpátky dom. Ještě stihla přibalit cyklistickou mapu, čímž mi zachránila život:-)

Netrvalo dlouho a ocitli jsme se s naším modrým Bédíkem na Pazderně. Mamka mě poslala pro Sašu, a sama šla kydat stáj. Vyhřebelcovali jsme našeho koníka a já s Barčou jsme pospíchali 'vybalit' si nářadíčko. Naše krásná kola se schovávala v ohromném zavazadlovém prostoru toho neoblíbeného Volkswagena. Ještě než jsme vyrazili do Horoměřic, hodila jsem do batohu mapu a pumpičku. Zlatá moje prozřetelnost!
Nu, jak to tak bývá, vždycky, když někam jedu, bylo by s podivem, kdybych nezabloudila. Mé instinkty mě vedly doprava, ale mapa ukazovala nejlepší cestu doleva. A já blbec s držela mapy. A tak místo abych si ujela pěkných pohodlné 3 kilometrů do Tuchoměřic, jela jsem jich společně s Barčou něco přes 10 přes Liboceves, Velké Přílepy až do Statenic. Ve Statenicích vyvstal problém. Dát se vpravo do Horoměřic, kam jsme měli namířeno, nebo doleva, do Tuchoměřic, kde jsme měli mít tak před hodinou sraz s mamkou? Vyhrál zdravý rozum a jelo se se doprava.
Cesta to nebyla nikterak příjemná, jelo se do kopečka a samý auta akamiony hrozily, že nás vemou s sebou jako nedobrovolné pasažéry. Nakonec jsme veškeré útrapy zdolali, žádným oxidem uhelnatým jsme se neotrávili a přijeli jsme před domek, kde měla podle našich posledních informací bydlet Vendulka. Ale jaká zrada tam na nás čekala! Na zvonku bylo jméno jakýchsi Čermáků a po Vendulce ani stopa. A teď, co? Jet až do prahy se nám už vážně nechtělo, a taky jsme museli dát mamce na věděnou, že žijem a neskončili jsme kdesi u Turska.
Ale víte, mám ségru se skvělou pamětí, a tak když jsme projížděli kolem oprýskaného Peugeota, Barča vykřikla: 'Tohle auto já znám, to patří Oldovi!' A měla pravdu. Tak jsme spadali z kol a utíkali k domovním dveřím a zvonili jako o závod. Ještě že mají ty pejsky. Ty slyšeli to tiché zvonění a začali štěkat a vyvádět. Tak jsem se okolo druhé dostala konečně ke svému cíli.
Vendulka nás mile přivítala a my se hned pustili do teplého čaje, koblih a rajské polévky. Povídali, jak už to u těch ženských bývá, a pěkně dlouho, a čekali, až nás milostivě maka vyzvedne. Přijela ve třičtvrtě na tři a v tu chvíli jsem už tušila, že opět nestíhám. Hezky a přátelsky jsme se rozloučili a rychle to trabandili směr Praha. Aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že jsem doma šikovně nechala mobil a Ice s eMJanine, se kterýma jsem měla mít ve 3 sraz, už nejspíš stepovaly na Andělu, a určitě si říkaly: 'Tak, jako minulý týden, určitě zase nepřijde. Ach je, Scarthie, tak už aspoň zavolej, ne? Čísla přece máš!'
...pokračování v dalším článku:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama