Srpen 2010

Bolest

12. srpna 2010 v 20:15 | Scarthia Buthergia |  My life
Poslední dobou je mi nějak zle. Vždycky, když mi někdo řekne něco, co se dotkne mé podstaty, třeba že jsem neschopná, nic neumím a tak, prostě věci, které poslední dobou slýchám nějak moc často, najednou mi pak začne ale strašlivá bolest na hrudi. Je to jako by mi někdo vrazil ruce do hrudníku a prudce ho otevřel. Nemůžu dýchat, bolest mi vystřeluje do konečků prstů v ruce, hlavně do dlaní a paží. Občas si až říkám, jestli to není infarkt. To bohužel ne, to se mi nemůže stát, že by něco konečně zastavilo tu děsivou agonii.

Nevím, jestli je to nějaká psychická porucha či projev nemoci ducha, ale za chvíli to asi přestanu zvládat. Kolikrát už jsem měla chuť to všechno skončit... Přitom se to stává čím dá častěji, už to nemusí být jen ostrá slova, kterými mi dotyčný skorem vyrve duši z těla. Stačí jen pohled, který naznačuje mou neschopnost, naznačuje, že bych se měla jít někam zahrabat a neobtěžovat normální lidi. Přitom já si nemyslím, že jsem tak hrozná. Chápu, že říkám věci, co bych si měla nechat pro sebe, dělám ztřeštěný skopičiny, ale to přeci snad není hřích, nebo snad ano? Už nevím, nezvládám ten neustálý tlak na to být dokonalá.

Ať dělám, co dělám, tak to vždycky skončí tak, že se zvedne a sedne si na kraj postele. A já zas dostanu tu děsivou představu, že mě opustí, že odejde a už se nevrátí. Hrudník se otevře víc a víc, až to vypadá, že co nevidět začnu krvácet ze srdce. Že se opravdu ve vzduchu zhmotní dýka a probodne mě jako podsvinče. Můj mozek ovládne strach, ponížení z mé neschopnosti, z prohry, z dalšího neúspěchu. Bolí to tak, že ani nedokážu brečet, jen se schoulím do klubíčka a říkám si, že to přejde. Mezitím slyším, jak on začne mluvit, že nechápe, co dělá špatně. A já v tom vidím jen další důkaz toho, co mi už všichni říkali už dávno. 

Chytám takový záchvaty každou druhou noc, ležím sama ve tmě, trhám si bolestí vlasy a chytám křeče do zaťatých končetin. Třesu se jak osika a do toho blázince, co se mi točí v hlavě, mi zní jeho slova. Slova, že je tu sám.

Jsem ztracená, nevím co mám dělat. Dokážete mi někdo pomoci?? Asi se co nevidět zblázním... 

Let the Story begin

4. srpna 2010 v 23:27 | Scarthia Buthergia |  Poems
girl
Once upon the time
There lived a little girl 
Restless chestnut hair
Greeny-blue eyes
Dreamy look upon her face

She lived in her own world
Her little fantasies
Were coming true
Every single night
Untill that one horrid day

It was a sunny afternoon
Right after the lunch
At her grandma's place
About to have a sweet nap
In her tiny room

She curled up with her teddy
Hugged him tight 
And closed her eyes
Yet she wasn't asleep 
When she heard him come

His footsteps echoed faintly
She heard him breathing
Taking his clothes of
Sliding to her bed
Pressing his teenage body next to hers

She listened silently
He was singing for her 
Awfully wicked lullaby
It was meant to be
Their epithalamium